ELVES AND PHOENIX BLOOD - Spousta bolesti

Žena stojící u okna byla Wilwarin nějak povědomá. Vlasy měla červené, vypadaly jako by hořely, rysy v obličeji měla ostře řezané, pohled tvrdý a neústupný, její červené oči jako by ji probodávaly arogantním pohledem. Ústa měla plná a pevná. Stála rovně jako svíčka, neschopna se pohnout. Šaty měly červenou barvu jako oči a vlasy. Neměly rukávy, zato hluboký výstřih a jemné výšivky ze stříbrné nitě.
Ve vlasech se jí zaleskly stříbrné proutky, zapletené do vlasů, které tvořily složitý účes. Vypadalo to, že ji žena nevnímá, popravdě vzpomínala, jak byla ona poprvé uvedena mezi Smrtijedy jako milenka Pána zla.


***


V ten den plesu, na kterém měla být poprvé prohlášena jako oficiální milenka lorda Voldemorta, stála Kara Tomovyl Prince stejně jako dnes u zrcadla, s tím rozdílem, že tenkrát jí po tváři tekly slzy. Neměla nikoho, snad kromě bratra, komu by svěřila svou bolest. Svůj strach. Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila mladá Smrtijedka. V jejích očích byla vidět nenávist vůči Kaře. To ona, Belatrix Blacková, měla mít to, co teď měla Kara. Krásné šaty, šperky, tento krásný pokoj a moc. Místo ní si však lord Voldemort vybral ji. Tu chudinku bez rodiny a majetku. Jediné co se na ní cenilo byla její krása a krev.
"Pojď," řekla Belatrix Kaře.
Snažila se skrýt nenávist v hlase, ale moc se jí to nedařilo.Kara dělala, že nic neslyšela. Nebavilo ji neustále poslouchat pomluvy. Následovala Bellu spletí chodeb, až došly k masivním dubovým dveřím. Kara se zhluboka nadechla a Bella otevřela. Uvnitř byla spousta lidí, kteří zaujatě obrátili svou pozornost ke Kaře. Ne že by jí to bylo příjemné. Narovnala se však ještě víc, ano, bylo to možné a zvedla pyšně hlavu. Dívala se vpřed. Tam, kam mířila, byl na vyvýšeném místě trůn ze zlata a patřil lordu Voldemortovi. Šla velice pomalu, zato rázně. Pán Zla ji celou dobu pozoroval s přivřenýma očima. Čekal její reakci. Jak mu vypověděl jeho bratr, tak na tom nebyla Kara poslední dobou psychicky dobře. Křičela ze spaní (bohužel pro něj jazykem kterému nerozuměl) a věci, které držela v ruce jí padaly a nevnímala okolí. Lord se obával, že by mohla začít hořet. Byla přece napůl fénix.
Nestalo se tak. Místo toho k němu došla a uklonila se mu. Pán Zla jí naznačil, aby se posadila na volné místo po jeho boku. A ona ho poslechla. Lidé v sále začali tleskat. Jediné dvě osoby ne. Bellatrix Blacková a Severus Snape.


***


V tom sebou žena u okna sotva znatelně trhla.
"Wil..." zašeptala téměř neslyšně. Tehdy ji Wilwarin poznala. Vytřeštila nevěřícně oči.
"Karo?!" dívka přikývla na souhlas.
Teď už začínalo být Wilwarin všechno jasné. Její nejlepší přítelkyně přijala dědictví své krve. Stala se ženou - fénixem. Wil věděla, že červené oči a vlasy jsou ukazateli Kařina stavu. Pokud by ženu - fénixe něco rozrušilo, nabral by její vzhled takové podoby, jakou měl teď.
Než stačila Wil něco říct, ozvalo se zaklepání na dveře.
"Už je čas," uslyšela svého bratra Reguluse.
Bez vyzvání vešel dovnitř. Zabouchl za sebou dveře. Když najednou si všiml Kary. Ani sestru nepozdravil. Jediným skokem překonal vzdálenost od červenovlásky a sevřel ji v náručí. Zrovna včas, neboť dívka se sesunula k zemi. Po tváři jí tekla červená slza. Regulus ji pohladil po tváři a jen tichounce šeptal:
"Neboj se, má milovaná, já mu nedovolím, aby ti ublížil…"
Wilwarin je sledovala s otevřenými ústy. Nikdy by si nepomyslela, že její bratr a Kara...
Ještě přibližně dva týdny zpátky byla u jejího bratra. Věděl to Severus nebo ne? Zavřela oči a znovu si vybavila den před svým odjezdem za pánem Zla.


***

Severus stál u okna a zamračeně se díval ven.
„Nepustím tě tam! Nemůžeš odejít, ne teď. Poprvé v životě se bojím o někoho jiného než o Karu. Mám strach že tě ztratím.“
„Ale proč by ses o mě měl bát??? Víš přeci, že za ním stejně musím, znamení mne pálí tak moc, jako by se dělo něco opravdu důležitého. Vypadá to, že pro mne má další úkol jako minule. Už jsem ho nechala čekat příliš dlouho. MUSÍM tam jet a ty to moc dobře víš.“
Ať chtěl nebo ne, věděl, že má pravdu. Přesto ji nechtěl ztratit, teď když ji našel. Díval se na ni, ale přitom jako by byl úplně mimo. Nepřítomný duchem, snad o něčem přemýšlel… Byl tak zahloubaný do sebe, že si neuvědomil, že se mračí.
„Severusi…??? Děje se něco? Vypadáš jako bys viděl přízrak.“
Vylekaně sebou při zvuku jejího hlasu trhl.
„Cože? Ach tak… Ne, to je v pořádku, nic se neděje. Jenom jsem se trochu zamyslel.“
„Trochu? Trochu víc.“
Usmála se Wilwarin.
„Nad čím jsi se tak mračil?“
Zamyšleně se na ní podíval. Propaloval ji pohledem, až si připadala, jako by byla nahá. Měl v očích tak zvláštní výraz…
„Skoro bych si začala myslet, že víš něco, co já ne,“ zašeptala.
„Tím se teď netrap. Nedávno, když jsem byl na radě pána Zla, byla za mnou Kara. Ale to je jedno…“
„Počkej, Kara za tebou byla? Proč jsi mi to neřekl? Jak se má? Musí přece být úplně zničená z toho…“
Usmál se a pomalu k ní přistoupil.
„Takových otázek na jednoho ubohého člověka, který se ještě ani nevzpamatoval z toho, že tě má. Chci být s tebou a povídat si. O tobě. Ne o Kaře, ne o pánovi Zla.“
Jeho černé oči se zanořily do těch jejích. Něžně se na ni usmál a ona pocítila takové štěstí, jako nikdy v životě. Doopravdy ji měl rád pouze její nevlastní bratr Regulus Black a ten teď byl u svého Pána. Vždy jí říkával “můj malý elfský kvítku“ dokonce i teď jí tak občas řekl. Posmutněla. V poslední době se vůbec nevídali.
„Alespoň tam bude Regulus, kdyby se náhodou něco stalo,“ promluvil po chvíli Severus.
„Zrovna jsem na něj myslela,“ usmála se.
„Nedávno mi psal, že prý se tam má dobře. To nemohu pochopit, jak se někdo může mít dobře v tom… v tom vězení?!“
Byla tak zmatená, že si ani nevšimla, když k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena.
„Už o tom opravdu nepřemýšlej, ano? Dozvíš se to, až svého bratra potkáš. Uznávám že tam opravdu musíš, myslím že Pán Zla se nejspíš hrozně zlobí, mělas pravdu. Asi tě postrádá,“ nevesele se zašklebil.
„Ale už o tom nebudeme mluvit.“
„Severusi co se děje? Ty snad něco víš?“
„Ne, to jen sestra, když se mnou… ale teď na tohle není vhodná doba!“
Přistoupil k ní a objal ji.
„Teď budeme…“ a zašeptal jí cosi do ucha.
Začala se smát a dokonce se mírně začervenala.
„Severusi!“ šokovaně se na něj podívala zpod hustých řas.
„Ano???“ zeptal se nevinně škádlivě.
Začali se líbat a pomalu svlékat. Jeho jemné doteky jí rozechvívaly celé tělo až k nesnesení. Jemně ji položil na černý běhoun, který měl na zemi a políbil ji. Svlékl si plášť a košili, zůstal tak pouze v kalhotách černé barvy, stejně jako vše co měl na sobě. Naklonil se nad ní a vášnivým polibkem jí dokázal, jak moc ji chce. Sundal si kalhoty a když se Wilwarin podívala na jeho vypracované tělo, opět nepřestávala žasnout, jak tento muž mohl zůstat sám.
Lehl si k ní a chvíli se dívali na svoje propojené ruce. Krb vesele plápolal a osvětloval a zahříval jejich nahá těla. Otočila se k němu a pohladila ho po hrudi. Od krku dolů sledovala linii jemných černých chloupků, které mu porůstaly prsa. Těsně nad pasem se zastavila a tázavě se na něj podívala. S pevně sevřenými rty a přivřenýma očima němě kývl a vyčkávavě se na ní zahleděl. Sjela tedy níž a rukou uchopila jeho naběhlý úd. Sykl rozkoší a zavřel oči, jako by ho to bolelo, ale nedovolil jí přestat. Po chvíli se sklonila a začala ho zoubky okusovat a laskat jazykem. Když už to nemohl vydržet, vyhoupl se nad ní a prudce do ní vstoupil.
Kolem půlnoci se Wil probudila s šílenou bolestí hlavy. Zamračila se a pak si na všechno vzpomněla. Na krásné něžné a zároveň vášnivé milování se Severusem a pak i na to, co jí pověděl, i když dost neochotně. Po tváři jí skanula slza. Nezačala doopravdy brečet, na to už neměla síly. Vybavila si, jak jí Severus ukázal vzpomínku na Kařinu návštěvu když byl na hradě u Pána a rozhodl se tak nic před ní neskrývat.


***


Pokoj byl velice nákladně zařízený, celý do černé barvy. V křesle potaženém kůží seděl Severus Snape a přemýšlel. Najednou se ozvalo tiché zaťukání. Zamračil se a kouzlem se podíval před dveře, tak aby o tom návštěvník nevěděl.
Kara??? Co tady dělá uprostřed noci jeho sestra? Copak se zbláznila odcházet v noci ze svého (nebo Regulusova) pokoje? Co kdyby ji někdo potkal???
Vstal a rozhodným krokem došel až ke dveřím. Otevřel je a za nimi opravdu stála jeho nevlastní sestra, milenka Pána Zla. S neproniknutelným výrazem jí pohybem ruky naznačil, aby vešla. Pak kouzly zabezpečil pokoj a otočil se k ní.
„Ach, Severusi!“ vykřikla a objala ho.
Severus ji sevřel v náručí a konejšil ji. Od Wilwarin se dozvěděl o Kařině povinnosti dát lordu Voldemortovi dítě. Ale také věděl o jejím milenci. Ovšem ona netušila, co cítí k její přítelkyni.
„Severusi, musela jsem přijít. Ne, nic neříkej, já vím, že je to nebezpečné, ale musím ti něco říct. Jestli Wilwarin otěhotní, tedy jako s Pánem Zla, porod nepřežije.“
Čekala na jeho reakci, jenže už zase měl ten svůj nicneříkající výraz a když stále mlčel, dodala:
„Já ano. Já bych to dokázala.“
Severus se k ní prudce otočil.
„Cože?!?!?!?“
„Wilwarin z Lothlorienu NESMÍ otěhotnět, pokud by otcem dítěte byl náš Mistr. Tomu dítěti je předpovězeno, že jeho matka zemře při porodu. Wilwarin nemá šanci uspět ani když je elfská princezna a bojovnice.“
Podívala se na bratra. Stál přimražený na místě. Teď už věděla, co cítí. Byla empatička a ještě k tomu jeho sestra. Navíc se najednou netvářil tak nepřístupně, ale černé oči měl zavřené a po tváři mu stékaly slzy. On… on brečel kvůli její přítelkyni??? Co to má…
„Severusi ty ji miluješ?“ šeptla tiše a překvapeně.
Severus neodpověděl. Opět se zaštítil svou maskou a nedával nic najevo i když ještě před chvílí pro svou lásku plakal. Kara mu podala malou lahvičku s průzračně modrou tekutinou.
„Postarej se, ať to vypije.“
Severus si lahvičku kriticky prohlédl. I když byl největší odborník na lektvary, nedokázal tento určit.
„Co to je?“ zeptal se.
„Lektvar, který zabrání Wilwarin otěhotnět. Je v tom krev fénixe, pak také Mistrovo a spousta dalších přísad. Tajemství mé krve.“
„Dám jí ho,“ odpověděl. Chladně se na ní zadíval:
„Uvidíme, jestli sem vůbec přijde.“
„Severusi nemůžeš jí zabránit,aby sem přišla, aniž by vás odhalili. A to by vás oba mohli zabít.“
Neodpověděl. Otočila se a beze slova odešla. Chvíli stál a v ruce držel onen lektvar. Zavřel oči a stiskl čelisti. Projela jím vlna vzteku a bezmoci. Najednou schoval lahvičku do záhybů pláště a odešel.


***

Severus se najednou s trhnutím probudil.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Wilwarin.
Wil se vrátila ze vzpomínek do reality. Lehce se zamračila. To, co se jí honilo hlavou, nebylo zrovna veselé. Bála se toho, co se stane a nechtělo se jí o tom mluvit.
„O čem asi,“ zašeptala, „vždyť i ty na to myslíš stále. Lord Voldemort mi buší na dveře a chce, abych se stala jeho milenkou. Když to udělám, zachráním nás oba.“
Podíval se na ní a řekl:
„To snad nemyslíš vážně! Nemůžeš to udělat!“
„A proč? Nechci, aby se ti něco stalo ma elen. Já se dokážu dostat ze zranění, co mi způsobí. Jsem elfka a vím, že to zvládnu… Ne, počkej, vím, co mi chceš říct. Je to nejmocnější kouzelník na světě. Ale elfové ovládají prastarou magii, které nerozumí ani on sám. A myslím, že právě proto mě chce mít u sebe. Bojí se mě Severusi. Ne tak moc, aby mi nemohl ublížit, ale neodváží se mě zabít, nebo nějak vážně poškodit. Myslí si, že když budu jeho milenkou, nebude mu ze strany lidu za mořem hrozit žádné nebezpečí. Ale to se šeredně mýlí. On neví to, co já. Neví, že než jsem odešla ze své země, něco jsem zjistila. Něco, co by mu bylo proti srsti.“
Severus se zamračil:
„Co by to mělo být? Nedokážu si představit, co by ho mohlo rozzlobit víc než ten malý potterovský šmejd!“
„Ale ano, existuje něco takového. Ještě víc ho naštve věc, která se bude úzce týkat jeho samotného, která ohrozí jeho postavení. A já takovou zbraň v záloze mám. Když bude nejhůř, použiji ji.“
Když mluvila, oči jí vášnivě plály a vypadala jako by snad měla okamžitě vstát a tu tajemnou zbraň vzít a použít ji ke zničení Pána Zla. Severus nemohl pochopit, co by to mohlo být, že se toho měl Mistr bát. Jako by mu četla myšlenky, najednou promluvila.
„Víš, není to něco, co by se dalo vzít do ruky a zabíjelo by to jako kouzelnická hůlka. Je to opravdu mocný nástroj. Plný elfský síly… Je to ARMÁDA Severusi.“
Zasvítily jí oči a její hlas nabral na síle.
„V mé zemi na mě čeká milionová armáda těch nejlepších bojovníků, které kdy Vayra nesla. Spolu s nimi je tam skupina elfích zaklínačů, které vede má sestra. Ano,“ pousmála se když uviděla jeho překvapený výraz, „mám sestru. Chrisstilien je velitelka malé skupiny velmi mocných prastarých zaklínačů. No a já jsem generál celé té armády. Desetitisíce nejlepších a nejušlechtilejších mužů a žen, oddaných naprosto jenom mě. Dokážeš si to představit, jak by se asi na tuto zprávu tvářil?“
Severus ohromeně seděl na posteli a díval se na ní. Nemohl uvěřit, že je tak mocná. Armáda elfů… těch prastarých bytostí, které neposlouchaly nikoho, se rozhodla následovat jeho krásnou elfskou bojovnici. To znamenalo, že ona je ta nejlepší z nich.
„A ty? Ty v tom případě musíš být velice dobrá“ zašeptal.
„Ano,“ usmála se smutně, „v jazyce elfů Wyraiana, neboli žena, která je dcerou osudu. Máš velice překvapený výraz Severusi. A zavři tu pusu, je to neslušné!“
Severus na ni vyvalil oči a pak se začal smát. Bylo to tak… opravdu tak směšné.
Lord Voldemort se považoval za nejmocnějšího na zemi a přitom…
„Ale na něco jsem zapomněla. Tvá sestra není jediná svého druhu. Má druha, který přežil. Nikdo kromě mě o něm nic neví. Jmenuje se Murtagh Fénický.
Zvláštní na něm je, že zatímco tvá sestra je z krve fénixe rudého, on je modrý fénix. Je to můj nejlepší přítel.“
Podívala se na Severuse a musela se usmát jeho překvapenému výrazu.
„Co já se tu ještě nedovím? Ty máš spolu se svou sestrou, Karou a tím Murtaghem největší moc na světě. Já jsem jen-„
„Severusi?“
„Ano?“ vytrhl se z přemýšlení.
„Myslím že sis neuvědomil, že přemýšlíš nahlas. Ano, možná je tomu tak, ale Severusi?“ usmála se něžně.
„Ano?“ zeptal se se zamračeným výrazem.
„Miluji tě ma elen.“
Jeho maska roztála, když tato slova uslyšel.
„To já tebe taky má malá elfská bojovnice, to já tebe taky!“



***


SLOVNÍK:
ma elen – má hvězdo
Varya – země elfů, odkud Wilwarin a její sestra pocházejí
Wyraiana – dcera osudu